Samozvučné
Zvon je samozvučný bicí nástroj kalichovitého tvaru, sloužící ke svolávání věřících k modlitbě nebo k jiné signální funkci. Je tvořen tělem zvonu, které je kovové, a srdcem zvonu, které je zavěšeno uprostřed těla zvonu a je pohyblivé (bicí součást zvonu). Velké zvony jsou vždy odlévány zkušenými kovolijci respektive specializovanými mistry zvonaři ze zvláštní bronzové kovové slitiny tzv. zvonoviny. Velké zvony bývají zdobené nápisy a reliéfy a bývají zvukově naladěny na konkrétní tón. Malé zvony a zvonky mohou být vyráběny i z plechu lisováním či jinou vhodnou strojní technoloií. Zvony bývají nejčastěji používány v církevní praxi v chrámech, klášterech, kostelích a kaplích, kde mají funkci oznamovací (svolávání na mši, dále pro odzvonění času a pro zvonění při mimořádných událostech). V menších obcích i velkých městech mohou být zřízeny i samostatné jednoúčelové zvonice či malé zvoničky ať už církevní či světské (kupř. požární). Zvonění na zvony je odedávna užíváno coby všeobecný poplachový signál (například při požáru, o povodních, při vpádu cizích vojsk, dnes také jako válečný poplachový signál při radiačním nebezpečí). Zvoní se často i při všech dalších mimořádných společenských událostech, nejčastěji při úmrtích osob kdy se zvoní umíráček, ale lze jej použit i při svatbách, narozeninách význačných osob, korunovacích panovníků, inauguracích volených hlav států atd. apod. Dále se zvony a zvonky často používají v klasické symfonické hudbě coby zvláštní bicí nástroj. Zvony v kostelích, kaplích i v samostatných zvonicích bývají pojmenovávány po svatořečených osobách (svatých) a musí být také řádně vysvěceny. Největším zvonem v České republice je zvon Zikmund, který se nachází ve zvonici Svatovítské katedrályPražském hradě. Ve starší literatuře se uvádí jeho hmotnost 16 tun, podle novějších odhadů je asi o 3 tuny lehčí. Mezi významné církevní i technické památky patří hudební nástroje složené z většího počtu zvonů a zvonků tzv. zvonkohry, z nichž u nás nejznámější je hradčanská zvonkohra instalovaná v Pražské Loretě.
Gong je hudební nástroj kovový bicí. Jeho označení je původu Malajsie-Jáva, je rozšířeno po celé Asii. Nástroj vychází z bronzových bubnů z Číny, asijských činelů, možná i z evropských zvonkoher.
Kromě hudebního vyžití slouží i při některých náboženských obřadech, jako zvukové znamení pro oddělení boxerských kol.
Tímtéž slovem je označováno i zařízení tvořené kovovou tyčí, kterou rozezní mechanicky ovládaný úderník a jejíž vibrace snímá elektromagnetický snímač. Takovými zařízeními byly osazovány divadelní, filmové a koncertní sály. Jejich zvukem se svolávalo publikum před začátkem představení nebo při konci přestávky z bufetu. V nových či rekonstruovaných sálech plní tuto roli stejnojmenná elektronická zařízení, která jsou dnes instalována i do výtahů či vlaků.
Zvuk elektromagnetického gongu využíval i rozhlas NDR jako časové znamení - jeden úder vyznačil začátek hodiny.
Československá televize používala elektromagnetický gong pro označení přestávky ve vysílání
Xylofón (z řečtiny xylos - dřevo a phoné - hlas) je hudební nástroj ze skupiny bicích nástrojů. Podle Sachs-Hornbostelova dělení xylofón patří mezi úderné idiofony. S největší pravděpodobností pochází z Indonésie a do Evropy se dostal asi v 15. století.
Skladá se ze soustavy ladených dřívek, na které se hraje údery dřevenou, gumovou nebo plastovou paličkou. Pod dřívky se nachází soustava rezonátorů. Tónový rozsah se řídí počtem dřívek, nejčastejší je od c1 do g3, až c4. Xylofón má krátký a ostrý tón. Dřívka jsou laděna chromaticky
Jeho podstatou jsou kovové plátky různé délky, které jsou seřazeny vedle sebe. Jedna řada je ze základních tónů a druhá řada doplňuje tóny chromatické (jako seřazení černých a bílých klapek klaviatury). Tyto plátky se rozechvívají paličkami potaženými plstí. Pod každým plátkem je připevněna kovová trubka, která svým průměrema délkou odpovídá výšce tónu, který produkuje plátek. Tyto rourky tak tvoří rezonátoty pro rozechvěné plátky. V každé rource je v horním konci víčko. Tato víčka jsou v jedné řadě připevněna na společnou osu. Otáčením osy se víčka uvnitř rourek překlápějí, čímž dochází k uzavírání a opětnému otevírání rourek. Tím je způsobeno střídavé zesilování a zeslabování tónu, tzv. vibráto-odtud název vibrafon.
Kastaněty jsou perkusní hudební nástroj používaný převážně ve španělském folklóru, cikánské hudbě a hudbě latinské Ameriky. Původ mají pravděpodobně ve starověkém nástroji z mušlí, který pocházel z dnešní Kréty. Tvar mušle si kastaněty zachovaly dodnes, ale jako výchozí materiál se většinou používá dřevo. Jejich španělský název castañuelas je odvozen od slova castaña - kaštan.
Kastaněty neodmyslitelně patří především ke španělskému tanci flamenco.
